Celkem 21 pevností a více než 6 100 metrů chodeb bylo budováno v přísném utajení. Téměř 3 000 dělníků bylo dovezeno převážně z Peloponésu v podpalubí nákladních lodí, v Soluni naloženo v noci do uzavřených vagónů a drženo v přísně střeženém lesním táboře. Do práce byli dopravováni se zavázanýma očima na mulách. Celý projekt byl výhradně řecký, zpracovaný na Aristotelově universitě v Soluni. Jednotlivé pevnosti měly filtroventilační systém, sociální zařízení se sprchami, komunikační uzly, ošetřovny, dělostřelecké a kulometné bunkry, kuchyně, velitelské místnosti a dokonce i polní kaple. Snahy o propojení jednotlivých pevností byly neúspěšné z důvodu velkých výškových rozdílů. I přesto vznikl promyšlený a vysoce účinný systém, který v podstatě ještě před úplným dokončením úspěšně prošel nejtěžší možnou zkouškou.
Již listopadu 1940 dává Hitler příkaz k vypracování plánů operace „Marita“, útoku na Řecko. Nepatřilo to ovšem k prioritám, změna nastala až po debaklu italského útoku koncem roku 1940. Tehdy Mussoliniho sebevědomá Itálie přes výraznou převahu utrpí zdrcující porážku a je zatlačena až do Albánie. Němci jsou donuceni napravit pošramocenou reputaci zemí „Osy“. Stáhnou na Balkán 12. armádu generála von Lista. Ta se již v Rumunsku připravuje k operaci Barbarossa, k napadení SSSR. Tažení na východ je odloženo o měsíc, což se později vůdci fatálně vymstí. 12. armáda je rozdělena na dvě části, jedna zaútočí z Albánie, kde se nachází jádro řeckých vojsk a druhá pod velením generála Böhma z jižního Bulharska. ( Bulharsko měsíc předtím přistupuje k zemím Osy výměnou za slib územních zisků.) Té ovšem stojí v cestě Metaxasova linie a první na řadě je Rupel.
6.dubna 1941 Němci zaútočí. Přes mohutnou dělostřeleckou přípravu a silnou leteckou podporu ztroskotávají všechny útoky i pokusy o vylodění na gumových člunech. První jednotky jsou zcela rozprášeny. Další dny bojů houstne bombardování, jsou přisunovány nové a nové posily, ale výsledkem bojů jsou jen další citelné německé ztráty. Nezdarem končí nasazení plamenometů, pokusy o zapalování benzínu ve větracích šachtách i pokusy o vyhození pevností do vzduchu. Počet mrtvých stále narůstá a německé velení pod velkým tlakem z Berlína útočí bez ohledu na ztráty. Ty jsou u Řeků minimální a bojová morálka skvělá, odrážejí jeden útok za druhým. Boje trvají téměř nepřetržitě až do 9. dubna. Ten den je hustá mlha, přesto jsou nasazeny i štuky, opět bez výsledku. Ve tři hodiny odpoledne útoky končí, je vyslána německá delegace s výzvou k vydání pevnosti. Odpověď velitele Rupelu majora Georgose Douratsose se stala legendou: „ Pevnosti se nevydávají, pevnosti se dobývají“. Major Douratsos již ale v té době ví, že hlavní řecké a anglické síly v Soluni kapitulovaly. On i všichni jeho muži jsou ale odhodláni bránit Rupel do konce. Ovšem 10. dubna ráno přichází nekompromisní rozkaz ke kapitulaci. V 10.hodin dopoledne je ukončeno jednání s německým velením. To s ohledem na situaci a jako výraz úcty k hrdinné obraně pevnosti přijímá řecké podmínky, takže obránci odchází čestně se zbraněmi, municí, zásobami a řecká vlajka smí být z pevnosti spuštěna až poté, co poslední řecký voják zmizí z dohledu. Přihlížející německé jednotky zdraví odcházející obránce vojenskými poctami. Něco přes 50 zbylých vojáků s velitelem v čele se organizovaně přesunuje do blízkého Serresu a Němci mohou začít sbírat mrtvé a budovat vojenské hřbitovy, dodnes rozeseté po okolí. Téměř dva dny trvá reorganizace zdecimovaných jednotek útočníka.
Zhruba v té době pronáší Hitler větu, že by raději měl Řeky jako spojence než jako nepřítele.
Pevnosti ovšem čeká smutný osud. Jsou obsazeny bulharskou armádou, vydrancovány a svoji dílčí úlohu sehrají až při ústupu německých vojsk v zimě roku 1944. Dvanáctou armádu čeká ještě africké tažení a Douratsasovy muže tři roky kruté německé okupace a pět let stejně kruté občanské války. Za hrdinskou obranu proti nepředstavitelné přesile se ale určitě stydět nemusí ani oni, ani celý řecký národ.
Po válce je Rupel přeměněn na památník, část pevností zrekonstruována a je dodnes v provozu. Ta je ovšem přísně tajná. Na sjezdu z vrcholu je kromě zbytků protitankových překážek, jednotlivých bunkrů a německých hřbitovů ještě muzeum. To je bohužel otevřené jen 6. dubna, v den výročí této malé, ale nezanedbatelné epizody druhé světové války.